Když jsem poprvé v životě tuhle hru spatřil, vůbec, ale vůbec se mi nelíbila. O čtyři automaty vedle se povalovalo graficky poměrně vábné P.O.W., které jsem se snažil ničit svými prsty a jaksi jsem o nějakej Final nejevil příliš mnoho zájmu. Chodil jsem do prváku nebo druháku, čas letí a zkrátka si nevzpomenu, a důvodů proč jsem k této hře u sebe pozoroval spíše antipatie bylo hned několik. Na tu dobu obrovské postavy, poměrně velká rychlost a dost vysoká obtížnost (spousta lidí se nedostala ani do druhé stáže), na mne měli spíše odpuzující účinek. Zkrátka nikdo tu hru neuměl a představa dělat neustále jen superatak, který bral sice energii nepřátelům, ale i svěřené postavě, nebo výskok s kopem, který sice protivníky položil na zem, ale jinak měl na ně pramalý účinek nebylo to, co by naplňovalo můj pojem slova „dokonalé“ a svižné likvidující akce.

Shodou okolností však P.O.W. „někam odešlo“ a tudíž mi nezbylo nic jiného nežli buď vyhledat jinou hernu a nebo zkusit právě Final Fight. Jaké to ale bylo překvapení, když jsem si poprvé sednul k téhle hře, shlédnul její intro, které se až na velice kvalitní hudbu v ničem nelišilo od v té době zaběhnutých standardů a pozvolna se ponořil do příběhu, který zkrátil nejedno odpoledne při cestě ze školy domů.

Metro City má již řadu let pověst města plného kriminality, korupce, násilí a zlegalizovaných smrtících zápasů, města ve kterém zemřít chladnou čepelí nože za bílého dne na ulici není žádným problémem. Všech šest čtvrtí ovládá Mad Gear gang a starosta zde byl vždy jen jakousi figurkou s níž si vysoce postavení hlavouni gangu vždy dělali to co právě uznali za vhodné a používali ho jen jako zástěrku k legalizaci svých špinavých kšeftů. Bylo by tomu nejspíš i nadále,kdyby po pravděpodobně nešťastné nehodě dosavadního starosty, neusedl do křesla Mike Haggar, přeborník Slammasteru, což je obdobou wrestlingu tak říkajíc natvrdo. Mike má v plánu do svých padesáti zatrhnout Mad Gear gangu všechny aktivity a prakticky vyčistit město od problémů s kriminalitou a nastolit klid a pořádek. To se však gangu rozhodně nelíbí a tak, aby donutili Haggara „spolupracovat“, unesou jeho dceru Jessicu. Přepočítali se. Nejen, že Mike trpí těžkou fixací na svoje sladké nevinné blonďaté děvčátko (jen kdyby věděl co ta holka dělá s Codym, když se zrovna nedívá) a zdaleka nepověsil zápasení na hřebíček, ale když se o únosu dozví Cody (její kluk) a Guy (rád by byl její kluk, ale jinak je to sparing partner Codyho), brzy gang pochopí, že plán vyčištění města od nekalých živlů nebude trvat tak dlouho, jak nový starosta původně plánoval, ale bude dílem osmačtyřiceti hodin.

Ani jedna z postav není žádné ořezávátko. Guy je z celého trojlístku ten nejrychlejší a zároveň jsou jeho útoky nejslabší. Jeho specialitou je odraz a následný zrychlený kop od zdi (skok proti stěně s následným podržením tlačítka skok a atak). Mezi běžné hmaty patří sada pěstí zakončená kopem s otočkou (stálé mačkání tlačítka ataku proti nepříteli) nebo přehozem útočníka za sebe (při mačkání ataku zároveň stlačení páčky vlevo nebo v pravo). Ve výskoku si můžete rozmyslet zdali protivníka jenom kolenem, případně loktem „oblbnete“ (výskok, páčku dolů a současně podržet atak) a následně si ho nějakým způsobem vychutnáte a nebo ho rovnou uklidíte na zem (výskok a atak). Největší vychytávka je však koleno se saltem pozadu. Specialitou, které vdechnul život právě Capcom, je možnost příjít k oponentovi z boku, jeho následné prosté zachycení a spacifikování dvěma údery kolenem do obličeje nebo genitálií, a zakončení ještě jedním silným úderem kolenem nebo přehozem na jeho přicházející kolegy. Suma sumárum efektní a hlavně velice praktická podívaná. Cody, mnou velice preferovaná postava, je mezníkem mezi Guyem a Haggarem. Středně rychlý a silný specialista na bojová umění, který ovládá v podstatě to samé co Guy. S tím rozdílem, že neví co to je odraz od stěny a sadu zakončuje spodním pravým hákem, ale za to když se mu dostane do ruky nůž dokáže s ním na blízko rozjet hotový zabijácký koncert. Otec Jessici je oproti tomu hotový lamač vazů. Na jednu stranu velice těžkopádný a pomalý, ale když už dá ránu tak na ní protivník jen tak nezapomene. Při práci s trubkou a nebo muramasou je bezkonkurenčně nejrychlejší a svoji fackovací třífázovou sadu zakončuje obouručním „kladivem“. Pravá demonstračka jeho ohromné síly však začíná po uchopení nějakého ubožáka do svých pracek. Dát mu dvakráte hlavou do hlavy není špatný nápad, ale přidat pro nadšené publikum zalomení vzad spojené s efektním mostem je jednou z variant opravdové brutální eliminace. Druhým způsobem je s ním vyskočit do dvoumetrové výše, otočit si nebožákovu hlavu pod svůj zadek a následně ztěžka dosednout (skok, atak a současně páčku dolů).

Akce se rozproudí na periférii (Slum) na jejímž konci u polorozbořeného baráku na vás čeká Damnd - Boss první stáže. Po jeho překonání vše pokračuje v metru (Subway). Svezete se soupravou až k aréně, kde už jste netrpělivě očekáváni místním přeborníkem v krájení zaživa. Sodom, tak se tento pán se dvojicí muramas jmenuje, je velice tuhým oříškem, ale platí na něj jeden skvělý fígl a vlastně asi i jediný možný způsob jak ho překonat bez ztráty životní energie. Ale i s tímto fíglem je to tuhý boj. Po té, co Sodom naposledy vykašle něco té krve přichází oddychovka v podobě oblíbené bonusové prémie. Jeden z členů gangu si zanechal svoje zánovní vozidlo u místní pumpy a tak není naškodu prověřit svoje schopnosti autoklempíře. Čas pokročil a poněkud se setmělo. Nejlepší denní doba pro návštěvu nějaké té knajpy (West side) a trošku nakopat zadnici jednomu zkorumpovanému poldovovi (Edie E.). Další z cest povede do továrního komplexu (Industrial area), ve kterém si na kápu hraje granátník Rollento. Po jeho náhlé sebevraždě přichází druhá bonusová pasáž. Rozbijte co nejvíce skla, ostatně každý se občas chová jako slon v porcelánu, takže by to nemělo činit nejmenší problém, a není nad to si po dobře odvedené práci vyjít na noční procházku kolem zátoky (Bay area). Tenhle dlouhý výlet s báječným hudebním doprovodem končí vlastně až za úsvitu nového dne setkáním s Abigailem. Cesta městem za ranního rozbřesku (UP-TOWN) vás přivede k působišti jistého bastarda Belgera, osoby, jenž tahá za páky zločinu v Metro City a mimo jiné i strůjce Jessičina únosu. Belger must die!Velké skleněné okno se tříští a Belger nestihne ani zamávat. Pád z třináctého patra této výškové budovy lemovaný jeho mocným řevem pečetí bídný osud tohoto invalidy.

Protivníků je velké množství od téměř bezbranných pankerů jako je J, jejichž rány téměř neublíží, přes velice nebezpečné Holly woody a Elgady s noži až po celou rodinku Andorů. Každý z nich je různě nebezpečný a umí dávat rozdílné údery. Svoji energii si doplňujete za chodu z rozmlácených sudů a popelnic ve kterých se najde téměř vždy něco dobrého k zakousnutí. Jídelníček je doopravdy pestrý a kromě pochutin se leckdy vysype i spousta bodových prémií v nejroztodivnějších podobách. To co je pro Capcom typické je jakýsi status bar energie nepřítele, který slouží jako neustálá informace o jeho zdravotním stavu. Hratelnost je díky tomu naprosto návyková a nutí, aby jste se k ní stále vraceli. I když ji dohrajete na jeden credit na nejtěžší možnou obtížnost (jde to a po dohrání na jeden credit vás čeká malé překvapení, což je u Capcomu ve většině případů dobrým zvykem, navíc počet použitých continue je zachycen v posledním čísle udávajícím hodnotu dosažených bodů), vždycky nakonec přijde známá chuť, zažít ten nervák znovu. Jak by taky ne, když k dohrání stačí slabá hodinka, což je v přirovnání s dnešními herními produkty doopravdy pro zasmání. K tomu, aby jste však uspěli budete muset hru perfektně znát a umět všechny fígly včetně těch správných specialit. Je to hodně těžké a věřím že spoustě hráčů bude Final Fight notně odolávat.

Je na snadě se podívat jak to vypadá s některými pokusy o konverze. Na spectru existovala jen 128k verze. Podepsal se pod ní U.S.Gold ve spolupráci s Creative materials L.T.D. Vypadala v mezích možností, ale hratelnost byla příšerná. V té samé době se objevila disketová verze pro Amigy a nutno říci, že na první pohled vypadala skvěle. Bohužel jen na první pohled. Animace byla docela nuzná a hmatů šeredně málo. Neexistoval tolik nutný mód zachycení protivníka, Cody neuměl používat nože jinak, nežli k házení stejně jako Guy a Haggar. Další plamínek naděje se rozhořel u SNESU. Zde se doopravdy zadařilo a hra měla až na některé odlišnosti spoustu společného. Jediným podstatným mínusem bylo že HW neumožňoval na obrazovce více jak tři protivníky a tak přišel o svoje kouzlo nepředstavitelného zmatku na obraze. Dokonce se zde dočkal i dalších dvou pokračování.

Z hlediska emulace zde máme dvě možnosti. Buď použít M.A.M.E., a nebo, což vřele doporučuji, emulátor Callus od Bloodbust Software (bude mu věnován jeden z článků). Šlape to pod ním naprosto skvěle i na slabších strojích. Jediné co mi připadá podivné je, že původní hra, alespoň v té verzi jak jsem ho protáčel ve Stardustu na Kubánském náměstí v Praze, měla pro ovládání tlačítka tři. Kromě ataku a skoku to bylo tlačítko pro pouštění. To znamená, že v případě, kdy si vás chtěl podat například Andore nebo Rollento byla reálná šance se jim díky tomuto tlačítku vysmeknout. Je s podivem, že se v dokumentacích k emulátorům o tomto tlačítku striktně mlčí.

Na závěr pár otázek. Máte už spuštěný Final Fight? Bliká vám INSERT COIN? Tak proč proboha do té škatule nehodíte bůra! Tohle si to určitě zaslouží!

Hodnocení:
Grafika: +++++
Zvuky: ++++
Hratelnost: +++++
Příběh: +++
Obtížnost: ++++

Emulátory: M.A.M.E. (AMIGA- Workbench 3.0, MAC-PPC, PC-DOS/WIN95), CALLUS (DOS/WIN95)

Miminální konfigurace: P130 (100 bez zvuku), S3 2MB, 16MB Ram, zvukovka SB kompatibilní

Galerie

| Defter |